Na rozhovore s Martinom Strakom sme sa dohodli veľmi rýchlo. Pôvodný zámer bol pripraviť ho pred začiatkom sezóny Indy Car. Horšie to už bolo s majstrovým časom.
Najskôr bol fotografovať návrat Ester Ledeckej z Pchjongčangu, aby sa hneď na to presunul na majstrovstvá sveta v dráhovej cyklistike v holandskom Apeldoorne, počas ktorých si stihol odskočiť aj na okruh Zandvoort. Popri tom sa zúčastňoval na fotoworkshopoch v ostravských základných školách. Okrem toho všetkého stihol ešte aj krst nového auta tímu Janík Motorsport pre kategóriu LMP3.
Vysoký, charizmatický, ale predovšetkým hrdý ostravák a čerstvý päťdesiatnik je držiteľom rôznych ocenení, nielen z Českej republiky. Fotoreportérom je od marca 1992, ale prvý honorár za fotografiu dostal už ako sedemnásťročný od vydavateľstva Axel Springer Verlag. Okrem automobilových pretekov a iných športových podujatí na svoje fotografie zachytáva aj umelecký život, či už z koncertov a hudobných festivalov (Colours of Ostrava, Pohoda), alebo aj zo zákulisia divadla a filmu. A samozrejme prostredníctvom novinárskej fotografie zachytáva aj bežný život.
Od roku 2005 jeho hlas môžu počuť diváci rôznych českých, ale aj slovenských staníc pri komentovaní šampionátu vytrvalostných pretekov, ale aj Blancpain GT a International GT Series. Málokto si vie dnes predstaviť, že by jeho komentár chýbal pri prenose zo slávnej dvadsaťštyrihodinovky v Le Mans, ktorá je jeho srdcovou záležitosťou. Okrem toho spolu s Michalom Beranom niekoľko rokov tvoria dnes už legendárnu komentátorskú dvojicu pretekov americkej série Indy Car. Tri roky čítal správy pre Český rozhlas. V súčasnosti je na voľnej nohe a fotí hlavne pre Českú televíziu a časopis Reflex.
Na svojom konte má tri knihy (Když fotoreportér musí, Mezi oceány a Racing ‚n‘ Roll, ktorá vyšla v slovenskom vydavateľstve Slovart). Jeho hlas môžu počuť aj návštevníci Masarykovho okruhu v Brne, ale aj Slovakiaringu v Orechovej Potôni, kde im sprostredkováva aktuálne dianie na trati.
Fotografovať ste začal už počas strenej školy, hoci ste fotografiu nikdy neštudoval. Inšpiroval vás niekto z vtedajších fotografov?
Ale já fotím už od základky! A samozřejmě jsem sledoval, hltal vše, co u nás tenkrát vycházelo. Časopisy MOTOR a jeho přílohy Grand Prix Sport a Piloti F1, Svět motorů, Stop, to byly mé světy od malého kluka. Ale asi nejvíc mě zasáhly fotoreportáže Miroslava Zajíce v Mladém světě. Z formule 1 a hlavně z 24h Le Mans. Mistra jsem se mnohokrát pokoušel pozvat jako hosta komentování Le Mans, ale nikdy bohužel neměl čas.
Fotografia bola vašou záľubou už od detstva. Ako ste sa dostali ku komentovaniu motoristických pretekov a neskôr až k čítaniu správ v Českom rozhlase?
Poprvé jsem za komentátorský mikrofon sedl v červnu 2005. Ke dvěma závodům Ocatvia Cupu v Brně mě pozval Petr Horák. Tím to všecko začalo. V počátcích jsem byl nervózní, hlas byl schovaný. Přesto jsem po premiéře začal dostávat další nabídky z různých TV. Úplné uvolnění u mě přišlo při závodě European Le Mans Series ve Valencii 2007. Tam to poprvé opravdově bouchlo a hoří dodnes. Zprávařina přišla s mým vstupem na volnou novinářskou pařátu před šesti roky. Šéfredaktora ČR Ostrava Richarda Piskalu zaujal můj hlas. Vyzkoušeli si mě a pak následovaly tři roky v rozhlasovém studiu. Externě, jak jinak na volné noze. V kombinaci s TV komentováním, focením, psaním. Jsem za tuhle zkušenost vděčný, protože zprávařina ve veřejnoprávním rozhlase je velmi speciální disciplína. Dobře vím, že artikulace, výslovnost jakási čistota projevu vycvičená v rádiu se mi vrací při živelném, živočišném komentování závodů. Bohužel jsem tam musel skončit, protože už to nešlo kombinovat s televizí a také komentováním do ampliónů Masarykova okruhu v Brně a na Slovakiaringu. Kdykoli bych si zprávařskou šichtu zase dal!
Čím to je, že vo formule 1 sa v posledných dvoch dekádach dokázalo presadiť toľko fotografov z bývalého Československa? (Jiří Křenek, Martin Trenkler, Vladimír Rys).
No čím? Protože jsou výborní!
Ste známy tým, že pri fotografovaní na okruhu stihnete vyspovedať aj traťových maršálov. V dnešnom uponáhľanom svete to nie je vôbec samozrejmé a skôr to pripomína iného slávneho fotografa Bernarda Cahiera. Stihli ste sa podobne ako on skamarátiť aj s niektorým z jazdcov, či šéfov tímov?
Díky za tenhle postřeh. Traťáky miluju! Kdekoli jsem, seznamuju se. A víte, ono se to snoubí s mým pohledem na život jako takový. Třeba při focení mi je zcela fuk, jestli fotím mistra světa nebo takzvaně obyčejnou babičku někde na venkově. Je to jedna z mých přirozeností a mimochodem je to velmi osvobozující. Když to víte, že to takhle v sobě máte. A tušíte správně, mezi závodníky, mechaniky, manažery mám plno blízkých lidí. Seznam jmen by vydal na hodně dlouhý papír…
Vďaka foteniu ste precestoval veľkú časť sveta. Na ktoré miesta sa radi vraciate? Sú aj také, pri ktorých ste si povedal nikdy viac?
Miluju linky s historií. Proto jsem vždycky vzrušený, když se blížím třeba k Le Mans nebo přijíždím do Monzy. Tam na každém kroku vnímáte, že jsou to svatá místa motorsportu. Totéž platí o původním brněnském okruhu. Pokaždé, když tam jedu, dám si průjezd původními soutěskami, cigáro ve starých boxech. Tak jsem moc rád, že jsem stihl alespoň jednu Cena Slovenska v Piešťanech. A z cestovatelského pohledu bylo nádherné Mexiko, Argentina, Thajsko. Je toho docela dost… Hlavně vždycky rád poznávám lidi, pokaždé a kdekoli jím místní jídlo, piju místní pivo, kouřím místní cigarety. A je jedno, jestli jste na druhém konci světa nebo třeba v polské Poznani. A nikdy víc? To asi ne. Víte, mám rád život, lidi v něm a vždy se pokouším, opět ve své přirozenosti, vidět do dobré, milé. Ale počkejte, už vím! Vím, že bych už nikdy nejel ve čtyřbobu v olympijském ledovém korytě. Zkusil jsem to jednou v norském Lillehammeru a málem si zlom vaz, cha!
Rainer Schlegelmilch vlani predal celý svoj archív, ktorý vznikal nepretržite 55 rokov. Čo bude s vašimi fotografiami, až jedného dňa skončíte?
To kdybych věděl! Ovšem Rainer, skvělý Rainer Schlegelmilch je velkou inspirací i v tomto směru. Jsem moc rád, že jsme se mohli potkat několikrát osobně. Neuvěřitelně pracovitý člověk.
Fotí Martin Straka aj na mobil? Budeme môcť niekedy vidieť jeho fotky aj na Instagrame?
Fotí, ale jen málo. Na druhé straně na svých přednáškách všem říkám, ať fotí čímkoli. Není podstatné, čím fotíte, ale jak fotíte, co cítíte. U mě jede na plné pecky Facebook, zatímco Instagram stojí bokem. Jen proto, že jsem se o něj dosud nezajímal. To jsem celý já, ve všem jsem byl a jsem pomalejší. Ale řekl bych, že spojení Instrgram/Straka se blíží…
Aký je váš fotografický sen?
Já svůj sen žiju. Jedno jestli fotografický, komentátorský, jiný tvůrčí. Takže žádné tlaky! Ale třeba takový australský Bathurst nebo jihoafrické Kyalami, to jsou závodnické destinace, které bych jednou rád poznal. Nechávám to životu. Uvidí se, co přinese.
Koncept HALO v F1, alebo ochranný štít v INDY?
Oboje pomůže bezpečnosti, takže za mě dobrý krok. Štít se mi líbí víc. Evokuje mi to starší formule. Ale HALO mi zase přijde jako z dílny Luca Bessona, jednoho z mých oblíbených režisérů. Úplně vidím dnešní formule 1 lítat v Pátém elementu nebo ve Valeriánovi a tisícovsce měst. To jsou už zase ta má propojení mezi motorsportem a uměleckými světy.
MA, veľká vďaka.
